Jen pro opravdové fanoušky seriálu Přátelé. Nikdo jiný!

Článek je reakcí na Přátelé: Zase spolu

Každý kdo píše články…

Nebo snad vlastně ani články psát nemusí. Stačí jen to, že by rád jednou mluvil o tom, co v něm opravdu zanechalo nějakou stopu napříč celým jeho životem. A já když tu šanci teď mám, tak ale vím, že kdybych se o tom opravdu rozepsal, tak bych prozradil spoustu věcí, které mají být určeny jenom těm, kteří opravdu tenhle seriál milovali.

Neubráním se, ale tomu napsat o pocitech, které to ve mně vyvolalo. Ta nostalgie a vědomí jak ten čas neuvěřitelně letí, je na jednu stranu sice smutný. Ale ta daleko větší část ve mně, mi prostě říká, že jsem prožil díky nim něco výjimečného. Že sleduju lidi, kteří jako by byli opravdu moje rodina.

Skvěle sestavený pořad o jednom z nejlepších seriálů, který možná chtěně, možná nechtěně, graduje ve vzájemných pocitech mezi Přáteli.

Člověka to zase bere zpátky do minulosti. Tam kde byl mladý, silný, hezký a všechno bylo prostě happy.

Dívám se na všechny. Na Rachel, na Moniku, na Chandlera, na Phoebe, Rosse a Joeyho. A vidím na nich prostě stopy času. A v jednu chvíli si říkám, že všechno je pryč. Protože v zrcadle vypadám stejně. Že to byl úžasný kus života, který jsem prožil. Ale, že už nic nebude takové jako bylo, když jsem byl mladý.

Najednou si ale uvědomím, že ze všech těch tváří na, které koukám vyzařuje pořád ta neuvěřitelná energie. Že obličeje sice nesou stopy stáří, ale ty oči mají pořád tu jiskru. Že se neustále chovají stejně. Se stejným elánem. Prostě se vším, co k nim patří. Hlavně si najednou uvědomím, že oni ty postavy prostě nehráli. Že oni ty postavy vytvořili, protože takoví opravdu byli a jsou.

Tenhle pořad je jednoznačně tím nejúžasnějším, co jsem kdy v životě viděl. A je to samozřejmě díky tomu, že je to prostě o seriálu s, kterým jsem vyrůstal.

Kdo se o přátele víc zajímal a nebo zajímá, tak si rozhodně vše, co je v pořadu řečeno nějakým způsobem dohledá. Ale říkám rovnou, že pokud byli Přátelé součástí vašeho života, tak tohle si určitě nesmíte nechat ujít. Protože jsou tam věci, které prostě napsat nejde. A tím chci říct, že ten pocit z celé atmosféry a z těch lidí, z jejich projevů, z jejich tváří. Žádné napsané slovo popsat nedokáže.

A přitom mi věřte, že bych strašně chtěl napsat úplně o všem, co se tam stalo, co se tam řeklo. Jaký to na mě v tu chvíli mělo vliv. Jak jsem se přitom cítil. Jestli jsem se smál, nebo jestli jsem brečel. Jestli jsem vzpomínal a nebo jestli mi znovu po letech zase ukázali cestu. Nejradši bych napsal úplně všechno a ke všemu přiřadil svůj pocit. Ale jako správný fanoušek prostě nemůžu.

Nemůžu přece Vás ostatní připravit o to, zažít ten pocit, který jsem zažil já. Musíte to prostě sami vidět a cítit.

Vím, že je hodně článků na toto téma, které hodně prozrazují. Píšou o jménech známých osobností, kteří se tam ukázali, nebo kteří o přátelích mluví. A tím, tak zvyšují dosah svých příspěvků. Ale já tenhle článek spíš beru jako něco, kde můžu trošku vypustit ty emoce. Poslat do světa trochu té energie, která ve mně z toho zůstala.

Prostě a jasně musíte tenhle závěrečný a všeobjímající pořad vidět. Už jen proto, že člověk si uvědomí sám sebe. A konkrétně v mém případě se smíří s tím, že už má určitý věk. Což ale neznamená, že bych něco vzdával. Jen už se nebudu tlačit tam, kam patří lidi, kteří jsou jednoduše o dost mladší než já.

Dál budu dělat to, co mě baví. Budu se pořád smát jako kdyby mi bylo 20. Jen už prostě trošku zvednu svojí zájmovou ženskou kategorii o nějaký ten rok nahoru. Protože je trapné nahánět 20 leté holky, když je vám…

Tenhle pořad mi prostě ukázal, že je na čase se posunout dál. A přitom toho nelitoval, ale naopak v tom najít posun k lepšímu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *